Loučení s prázdninami aneb výlet na Ostaš
Na poslední víkend o letních prázdninách jsme měli naplánovaný výlet s mladými hasiči na Ostaš pod stan. Po dlouhém rozmýšlení a zvažování všech možných i nemožných variant jsme vzhledem k nepříznivé předpovědi počasí museli výlet zkrátit a uspořádat pouze jednodenní výšlap do skal s přespáním na sále v hospodě na Vysokém Újezdě. Do sobotního rána nás přivítalo ne příliš pěkné počasí, ale navzdory předpovědi alespoň nepršelo. Sraz jsme měli v půl deváté u hasičárny, kde jsme si rozdělili svačinky na celý den. Naskákali jsme do aut a dopravili se do Opočna na nádraží. Koupili jsme jízdenku a celá naše parta včetně maxipsa Barči očekávala příjezd vlaku. Hned před nádražím se udála jedna důležitá věc, kterou nesmím opomenout… Jedna z našich nejmladších hasiček konečně po dlouhém a urputném boji vyviklala zoubek… hned s ním do kapesníčku a můžeme vyrazit! Vlak nás dovezl do stanice Dědov, kde jsme našli červenou turistickou značku po které jsme se vydali do Kočičích skal. Po několika ujitých kilometrech jsme si dali první větší občerstvovací pauzu a vyrazili dál ke Kočičímu hradu. Cesta byla chvílemi opravdu dobrodružná a různě spletitá. Největší překážkou byla hlavně pro dospěláky malá, vskutku skoro „myší“ díra kterou jsme se museli protáhnout abychom mohli pokračovat v cestě. U kočičího hradu jsme pořídili hned několik fotek a poprosili výpravu se kterou jsme se neustále potkávali aby nás vyfotili a my měli konečně taky jednu fotku společnou na které nebude nikdo chybět. Po krátkém prozkoumání kočičího království jsme se vydali zpět na rozcestí, které nám ukázalo cestu na Ostaš. Došli jsme až do tábořiště na Ostaši, kde jsme měli původně trávit celé tři dny. Prozkoumali jsme prostředí, vyzkoušeli místní WC, menší účastníci výpravy malý kolotoč a prolézačky, ti starší zase občerstvení. Po krátké regeneraci svalstva a naplnění hladových žaludků jsme se vydali ke vstupu do skalního bludiště které nás pomalu ale jistě dovedlo až na samotný vrchol Ostaše. Fotoaparáty cvakali jak pominutí tu napravo, tu nalevo byl tu nádherný výlet do kraje. Jen škoda toho počasí nebylo vidět tak krásně a daleko jako by bylo vidět za slunečného dne. Vzhledem k delší obědové přestávce jsme měli menší skluz a tak jsme se vydali na rychlou cestu po modré až do České Metuje na vlakovou zastávku. Čas ubíhal, krok za krokem únava už byla v nohách cítit čím dál víc ale my v tempu nemohli zvolnit… nechtěli jsme aby nám vlak ujel… Šli jsme tempem rychlochodců ale nádraží stále v nedohlednu… A najednou slyšíme vlak… Bohužel nám ujel téměř před nosem. Stihli by ho jen první rychlíci, bohužel i přes prosbu na pana strojvůdce, který byl ochoten chvíli počkat jsme museli vlaku zamávat. Bylo to vskutku o pár minut ale nedalo se nic dělat parta se nám roztáhla a nemohli jsme přeci zbytek výpravy uhnat… Na nádraží jsme vymysleli záložní plán. Měli jsme půl hodiny na odpočinek než pojede další vlak. Barča padla vysílením, tempo bylo vážně vražedné J. Bohužel už nám nejel přímý spoj podobný tomu , kterým jsme měli jet původně a tak jsme museli hned třikrát přestupovat. Nedalo se nic dělat, alespoň se trochu víc projedeme vlakem. Zakoupili jsme další jízdenku, pozdravili se s průvodčím, který nás už znal z rána a vyrazili do Teplic. V Teplicích po pár minutách jel náš další spoj do Václavic, kde jsme museli opět přestupovat. Měli jsme dvacet minut než pojede další už konečně poslední dnešní vlak. Najednou slyšíme nádražní hlášení: „ Na první kolej přijede parní vlak! Dbejte zvýšené opatrnosti!“ Najednou se za zatáčkou vynořila parní lokomotiva hned s několika historickými vagóny. Nádraží zahalil kouř a typický zvuk staré lokomotivy. Po krátké pauze jsme zamávali ostatním cestujícím a vyhlíželi náš vlak. Konečně jsme se dočkali. Tentokrát nás vlak dovezl už do cíle zpět do Opočna, kde jsme měli nechaná auta. Dorazili jsme na Újezd, kde na nás už čekalo pár našich hasičů, kteří pro nás už měli nachystaný večerní táborák. Opekli jsme buřtíky a děti se trochu vyřádili na sále. Večer jsme si užili trochu strachu, adrenalinu ale i zábavy u stezky odvahy. Pro děti byla připravená stezka, kterou se vydali po světle svíček až k místu, kde se museli podepsat. Pro většinu to byl opravdový zážitek a myslím, že i pro většinu dospělých. Nakonec jsme se nasoukali do spacáků a usnuli jako koťata. Ráno jsme měli připravenou snídani a po ní jsme se pomalinku rozloučili a vydali každý svojí cestou k domovu. Ještě bych touto cestou chtěla poděkovat panu Drinovi za to, jak se o nás krásně postaral a nechal nás u něj přenocovat. Ve stanech by to bohužel kvůli zimě nešlo. Myslím, že se nám výlet vydařil a že jsme si užili spoustu legrace. Teším se, že se zase něco podobného uskuteční. Takže všem hasičům a zvláště těm Jílovickým ZDAR!!!